Všechno začíná prostým přáním — nechat po sobě světlo.
Andrij prožil celý život na západní Ukrajině. Služba lidem ho zavedla snad do každého kraje — od Snjatyna v Podkarpatí přes Rožyšče na Volyni, Stryj na Lvovsku až po Iršavu na Zakarpatí. Ty cesty, vesnice a lidé se mu navždy usadili v srdci a později se ozvaly v písních — v lásce k rodné zemi, k domovu, k tichému zázraku všedního dne. „Města a vesnice jsou stopy duší těch, kdo tuhle zemi milovali“, napíše o tomto kraji později. A stejná oddanost člověku zní dnes v každé jeho písni.
K hudbě Andrij nepřišel zamlada: první písně se narodily až v jednapadesáti — tehdy, když už srdce mělo co říct. A ukázalo se, že písně „kvetou v srdci jako květiny“ — stačí jen otevřít oči a podívat se do sebe.
Za každou jeho písní není touha zalíbit se, ale touha dotknout se člověka. Potěšit toho, komu je těžko. Připomenout unavenému, že pořád žije. Říct blízkým to, co se do všedních slov nevejde. Když se aspoň jedna píseň dotkne něčího srdce — nebyla napsána zbytečně. Za všemi jeho písněmi totiž stojí přesvědčení, které opakuje znovu a znovu: „všichni jsme jedno“.
Tyhle písně jsou o Pocitu života: o domově a cestě, o rodině a věrnosti, o víře, která drží i v tichu, o lásce k rodné zemi a o tichém zázraku každodennosti. Je tu radost jara i smutek podzimních barev, ukolébavky pro vnoučata i modlitby za rodný kraj, slova díků i slova naděje. A v písních válečných let zaznívá víra v nezlomnost národa — toho, kdo je „kořen světa… zarputilá odvaha“. Všechno to, z čeho se doopravdy skládá lidský život.
Hlavní myšlenka je prostá: život je dar, který stojí za to naplnit smyslem a dobrem a pak předat dál — dětem, vnoučatům, každému, kdo uslyší. Protože „světlo zůstává ve slovech a v písních“.
Ať jsou pro vás tyhle písně kapkou tepla. Poslouchejte, sdílejte, žijte.